Funkce: mechanická, příjem živin, zásobárna látek, syntetické centrum (dusíkatých látek), centrum vzniku AK a alkaloidů, cytokyninů…
Kořen a stonek v sebe vzájemně přecházejí:
- kořen - osa rostoucí dolů – axis descendens
- stonek - osa rostoucí nahoru – axis ascendens
Klíčení u dvouděložných:
1) hypogeické – při klíčení se prodlužuje hypokotyl, dělohy se dostávají na povrch půdy, zezelenají a plní funkci prvních asimilačních listů (fazol, buk). Dochází k přeměně radiálního svazku kořene v kolaterální svazky stonku.
2) epigeické – prodlužuje se epikotyl, dělohy zůstávají v půdě jako zásobní orgán (hrách, dub)
Ontogeneze kořene: v embryu založen jako kořínek = radicula – z něj se vyvíjí primární kořen.
Jednoděložné a kapradiny – primární kořen odumírá, kořenový systém tvoří adventivní = náhradní kořeny. Ty mohou vznikat na stoncích i listech. Takto vznikají kořeny svazčité = homorhizie.
Dvouděložné a nahosemenné – systém složený z hlavního kořene a postranních kořenů – alorhizie.
Soubor všech kořenů vytváří kořenový systém.
Vrstvy kořene: jsou různě dlouhé, v diferenciační vrstvě se jako první diferencuje protofloem.
- oblast vedlejších kořenů
- kořenové vlášení
- diferenciační vrstva
- prodlužovací vrstva
- meristematická vrstva
- kalyptra
Struktura kořenového vrcholu:
3 vrstvy histogenů:
vnitřní vrstva – plerom – činností vznik centrálního válce
střední vrstva – periblém – vznik primární kůry
vnější vrstva – dermatogen – vznik pokožky
Tato pletiva vznikají z iniciál vzrostného vrcholu, chráněného kalyptrou.
Klidové centrum – mitoticky neaktivní, skupina buněk v kalyptře. Na periferii jsou mitoticky aktivní iniciály. Místo syntézy hlavních rostlinných hormonů.
V meristematické oblasti kořene je nepatrný příjem minerálních látek (není zde diferencován xylém).
Meristematické iniciály na distálním povrchu klidového centra buňky kalyptry, u dvouděložných jsou buňky společné pro kalyptru a epidermis. Velikost čepičky druhově specifická.
• Kořenová čepička = kalyptra – tvořena živými parenchymatickými buňkami, chrání vrcholový meristém. Buňky kořenové čepičky mají krátkou životnost, produkují vezikuly se slizem, který proniká na povrch a usnadňuje pronikání do půdy. Z protodermu = dermatogenu (pokožky).
• Sloupek = kolumela – ve střední části čepičky, umožňuje orientaci v prostoru, obsahuje zrna přesýpavého = statolytického škrobu => růst pozitivně gravidropický.
Primární stavba kořene: diferenciací protodermu, prokambia a základního meristému
1.Epidermis = rhizodermis
– vrstva bez intercelulár
– těsně přiléhající protáhlé buňky s tenkou stěnou a bez kutikuly
– pokožka obvykle jednovrstevná
– tangenciální strany (vnější) jsou ztloustlé a opatřené slizovou vrstvou
– ve stěnách stárnoucích buněk se ukládá suberin
– z rhizodermy se tvoří rhiziny (z trichoblastů, které mají hustější cytoplazmu a větší jádra než buňky
– rhiziny zvětšují absorpční povrch, voda s minerály jimi proudí snadno – mají velké dutiny mezi buňkami
2.Primární kůra – mnohovrstevná parenchymatická vrstva mezi rhizodermou a centrálním válcem.
Stavba:
exodermis
mezodermis
endodermis + Casparyho proužky
• Exodermis – nemusí být u všech kořenů, po odumření rhizodermy plní funkci krycího pletiva. Její buněčné stěny suberizují, podobá se endodermis, může obsahovat i Casparyho proužky. Jestliže se v pericyklu kořene zakládá felogén z nějž pak vzniká korek, pak se exodermis nediferencuje (např. u nahosemenných a dvouděložných kořenů).
• Mezodermis – parenchymatická se schizogenními intercelulárami, nejmohutnější vrstva, funkce zásobní. U jednoděložných (trav) se zde často tvoří sklerenchym .
• Endodermis - 1 vrstva buněk, dochází k lignifikaci a suberizaci, po ukončení dostředivého (centripetálního) růstu prim.kůry se začnou tvořit Casparyho proužky.
- Casparyho proužky – buněčná stěna zde přiléhá těsně k plazmalemě a nepropouští vodu = vrstva brání apoplastickému transportu (mezibuněčnými prostorami a prostory v buněčných stěnách. Na tomto příjmu se podílí transpirace =koncentrační spád způsobený vypařováním vody z těla. V rostlině tak vzniká podtlak a voda se pasivně nasává). Dochází proto k symplastickému transportu (buněčné stěny kořenových vlásků osmoticky nasávají vodu z půdy, voda jde do základní cytoplazmy a z ní přes plazmodesmy do buněčné šťávy vakuol. Odtud ji přijímá další buňka. Vzniká kořenový gradient, dochází k průchodu látek přes buněčnou membránu k endodermis).
3.Centrální válec = stélé – složen z vodivého systému:
svazků cévních
dřeně
pericyklu – zakládání latentního meristému
• Pericykl – většinou jednovrstevný (1 vrstva = stélé), u jednoděložných a nahosemenných mnohovrstevný. Zakládají se v něm postranní kořeny a adventivní pupeny = umožněno latentním meristémem. U sekundárně tloustnoucích se v pericyklu zakládá felogén, u jednoděložných se v pericyklu tvoří sklerenchymat. vrstva.
• Cévní svazky – radiální, exarchní xylém = diferencují centripetálně = dovnitř - na povrchu centrálního vodivého válce je protoxylém, pod ním dovnitř metaxylém. I floém se diferencuje centripetálně.
Podle počtu protoxylémových pólů se kořeny dělí na:
-monoarchní diarchní
-oligoarchní (dvouděložné, F a X do čísla 7)
-polyarchní (jednoděložné)
• Dřeň – není i všech kořenů v primárním stavu, většinou u polyarchních cévních svazků. U dvouděložných dřeň nahrazena parenchymem nebo cévami metaxylému.
Žádné komentáře:
Okomentovat